Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je to CANISTERAPIE ?

22. 6. 2006

Obor zvaný canisterapie 

Zdroj: Právo. 22. 10. 2002
Autor: Vladimíra Tichá
O tom, že pes člověka provázel, provází a určitě ještě dlouhou dobu provázet bude, asi není třeba nikoho přesvědčovat. Jen se v průběhu let mění důvody, pro které psy máme.

Zvláště v poslední době stoupá sociální význam psa - často jsou jedinými společníky osamělých lidí, mají svou úlohu při výchově dětí, existují takzvaní asistenční psi. Patří sem i obor, který kynologická i nekynologická veřejnost začíná znát pod názvem canisterapie.



Léčba duše

Pojem canisterapie je složen ze dvou slov - canis = pes, terapie = léčba. Zdálo by se tedy, že se jedná o léčbu psem. To ale asi není zcela správné vysvětlení, protože se nejedná o léčbu jako takovou, ale spíše o rehabilitaci. Ta je u nás velmi často vnímána jako záležitost čistě fyzická - masáže, skotské střiky, tělocvik. Občas se zapomíná na to, že podobnou péči potřebuje i lidská duše. Pes je tvor, kterého lze použít v obou uvedených oblastech. Ochrnutá nebo pokroucená lidská ruka se ochotněji natáhne, má-li pohladit přátelského a také teplého psa, a kontakt, který psychicky nemocný člověk odmítá navázat s ostatními lidmi, někdy nečekaně snadno naváže se psem. Canisterapeutičtí psi procházejí celou šíří lidské populace. Své místo mají v integračních střediscích u postižených dětí, velký kus práce odvedou ve vyrovnávacích třídách, mohou pomoci vrátit sebedůvěru dospělým lidem a jsou vítaným zpestřením a příležitostí k pomazlení s živým tvorem v domovech důchodců a různých hospicích.

Vystihnou problém

Obecně lze říci, že jsou psi, kteří mají k uvedené činnosti nečekané vlohy a dokáží instinktivně vystihnout lidský problém. Takový pes ví, že má vsunout hlavu pod málo pohyblivou ruku, lehnout si tak, aby ohřál bolavá záda nebo hozený míček podat přímo dítěti, které se pro něj nedokáže ohnout. Jsou psi, kteří výše uvedené vlohy nemají, ale lidská společnost je těší do té míry, že jsou ochotni pro svého pána a jeho handicapovaného nebo nemocného kolegu udělat cokoliv. Jsou ale i psi, kteří dávají jasně najevo nezájem i neochotu nechat se pohladit. Určitě není možné začít pracovat se psem a nevědět, jak bude na nové prostředí reagovat. Proto se provádí takzvané testování, při kterém se chování budoucích canisterapeutických psů ověřuje. Takový test není zkouškou vycvičenosti psa, ale ověřením jeho povahových vlastností. Hodnotí se chování psa v různých situacích.

* Patří sem např. reakce psa na nezvyklé prostředí - nemocnice voní určitě jinak než pánův byt. Hodnotí se reakce na člověka s nezvyklým pohybem - pes vnímá člověka s berlemi či na vozíku jinak než my lidé.

* Ověřuje se chování při kontaktu s neznámým člověkem a hodnotí se např. i to, zda a jak jemně dokáže pes vzít pamlsek z cizí ruky.

* Canisterapeutický pes musí být zcela neagresívní a mírné musí být i případné projevy jeho náklonnosti. Jeho účelem je pomoci, ne vystrašit. Musí se tedy jednat o psa vyrovnaného, poslušného a samozřejmě i zdravého. O canisterapii se hovoří jako o týmové práci. Ten tým by měl tvořit pes, jeho pán a terapeut, který o příslušného pacienta pečuje. Určitě je to práce náročná pro všechny zúčastněné, práce, kterou nelze vykonávat bez potřebných odborných znalostí, a také ji může úspěšně dělat pouze ten, kdo má rád psy i lidi.

(Autorka je mluvčí Českomoravské kynologické unie)